Karel Roden, jeden z nejznámějších českých herců, byl zvyklý na pozornost a světla reflektorů. Ale to, co se stalo jednoho podzimního večera v opuštěném divadle v Praze, bylo jiného rázu.
Po natáčení staré horrorové scénky se rozhodl zkusit improvizaci v prázdném sále, kde visely jen prázdné sedačky a závěsy těžké jako ticho. Když začal recitovat staré verše, které si s sebou přinesl, zdálo se mu, že se divadlo najednou změnilo – stíny se prodloužily, ozvěna jeho hlasu zněla hlouběji a tichý šepot vypadal, jako by odpovídal každému jeho slovu.
Náhle pocítil, že ho sleduje něco neviditelného. Ačkoli byl vždy klidný a sebejistý, tentokrát cítil, jak se mu chlupy na zátylku zježily. V tom tichu se mu zdálo, že ze zákulisí někdo volá jeho jméno, a hlas se začal blížit.
Nikdo jiný v divadle nebyl – přesto se mu zdálo, že se temný stín pohybuje kolem něj a že se hranice mezi realitou a představivostí rozplývá. Karel Roden věděl, že tohle nebude běžná zkouška…
A když se tma a světlo střetly v posledním odrazu jeho baterky, pochopil, že některé role je lepší nehrát.
