Ležela jsem v nemocnici kvůli slabému srdci. Bylo mi sedmdesát dva let a lékaři mě chtěli několik dní pozorovat.
Na pokoji vedle mě ležela stará žena. Byla velmi tichá a nikdo za ní nechodil.
Nikdy jsem ji neviděla s návštěvou.
Jedna mladá zdravotní sestra se k ní ale chovala velmi nepříjemně.
„Proč pořád zvoníte?“ řekla jednou podrážděně. „Máme tu důležitější pacienty.“
Stará paní jen tiše řekla:
„Prosím… jen trochu vody.“
Sestra protočila oči a odešla.
Bylo mi té ženy líto. Přinesla jsem jí sklenici vody sama.
Usmála se na mě velmi jemně.
„Děkuji vám,“ řekla.
O hodinu později se ale nemocnice najednou změnila.
Na parkoviště přijelo několik černých aut. Po chodbách začali chodit důležití lidé a doktoři běhali sem a tam.
Najednou přišel primář oddělení a několik dalších lékařů.
Zastavili se právě u pokoje té staré ženy.
Pak jsem slyšela, jak někdo říká:
„Musíme se o ni starat velmi pečlivě. Je to paní, která před lety darovala nemocnici velké peníze.“
Ukázalo se, že ta tichá stará žena je velmi známá a vážená osoba.
A ta mladá sestra, která se jí před hodinou smála, najednou zbledla tak, že skoro nemohla mluvi
