Na první pohled ta věc na mém balkóně nevypadala jen neobvykle – vypadala divně . Její bledá, téměř masitá barva, měkký, nehybný tvar… okamžitě mi v hlavě spustila varovné signály. 
Na zlomek vteřiny jsem dokonce uvažovala o zavolání policie. Srdce mi začalo bušit jako o závod a mysl mi vymýšlela ta nejhorší možná vysvětlení, z nichž žádné nebylo uklidňující.
Popadl jsem telefon, udělal pár fotek, přiblížil si je a jen jsem zíral. Ta textura, slabý slizký lesk, ta zlověstná nehybnost – to všechno mě hluboce znepokojovalo. Nepatřilo to tam, alespoň ne způsobem, který bych chápal.
Znovu a znovu jsem se vracel ven, přitahován směsicí strachu a zvědavosti. Pokaždé, když jsem se na to podíval z jiného úhlu, mi to připadalo ještě podivnější. Mělo to takový podivně organický vzhled, jako by to bylo součástí něčeho živého… a přesto se to v tichém ranním světle vůbec nepohnulo.
Čím déle jsem zíral, tím víc se mi rozběhla fantazie. Každý detail mi připadal podezřelý, každá možnost temnější než ta předchozí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se dívám na něco nepřirozeného – nebo hůř, na něco nebezpečného.
Nakonec mě zvědavost přemohla. Začal jsem hledat na internetu, porovnávat obrázky, dokonce jsem psal pár přátelům, abych zjistil, jestli někdo netuší, co by to mohlo být. Potřeboval jsem jen vysvětlení – jakékoli vysvětlení.
A pak, jen tak dál, napětí opadlo.
Ukázalo se, že to nebylo vůbec nic zlověstného – jen larvy brouků, které tam s největší pravděpodobností shodil pták nebo pocházely z blízké půdy. Zcela neškodné, úplně obyčejné.
Úleva se dostavila okamžitě… a upřímně řečeno, při zpětném pohledu to bylo skoro vtipné. 
Co se zdálo jako začátek nějaké znepokojivé záhady, se ukázalo jako prostá připomínka toho, jak rychle dokáže naše mysl proměnit neznámé v něco mnohem děsivějšího, než ve skutečnosti je.
